11. 04. 2018
Jan Farský: „Politika je svinstvo a vstupem do politiky se nedá nic změnit? Obojí je lež.“
Zdroj: vlastní
Autor: Šárka Löffelmanová

Vy jste do politiky vstoupil v roce 2002 ve svých dvaceti dvou letech, co vás k tomu vedlo?

Bylo to v Semilech, kde jsem se dostal do zastupitelstva. Vedlo mě k tomu jednoduše to, že jsem se v Semilech narodil, měl jsem je rád a měl jsem pocit, že můžu pomoct jejich zdárnému rozvoji.

Jaké kroky mohou mladí lidé podniknout k tomu, aby mohli v zastupitelstvech začít něco měnit, přece jenom tam budou nově a pravděpodobně nebudou mít u ostatních takovou autoritu. Máte pro ně nějakou radu, jak se s tím popasovat?

Reálně mají ty možnosti asi dvě. Buď se mohou zapojit do uskupení, které v té obci už kandiduje a zkusit prosadit svoje myšlenky v platformě toho uskupení, ať už to bude strana, hnutí, nebo sdružení nezávislých kandidátů. Nebo si můžou sdružení nezávislých kandidátů sestavit sami. Což znamená mít podpisy od sedmi procent voličů v té oblasti, to na jednu stranu vypadá jako hrozně moc, na druhou stranu jestli chcete něco měnit, tak je důležité mít víc než sedmi-procentní podporu, a tohle už je forma kampaně, takže ta práce se sbíráním podpisů za to stojí. Taky jsem tak začínal.

A pak prosazovat myšlenky. Ať kandiduji kamkoli, tak musím vědět, co lidem nabízím nového. Protože je nesmyslné kandidovat a nežít pocitem, že budu lepší než ti, co to dělají teď. To by mě asi nikdo nevolil, kdybych říkal, že budu o něco horší, nebo bych nepřinesl něco nového.

Vy jste příkladem člověka, který se ze zastupitele dostal až na post starosty. Pamatujete si na svůj první den starosty?

Ano, pamatuji. Zrovna nedávno jsem na něj vzpomínal, protože to bylo pondělí ráno na radnici, kdy za mnou přišli dva pánové, tehdy ještě studenti semilského gymnázia. S jedním z nich se potkávám dodnes. Po čtyřech letech, když jsem se stal poslancem, jsem si vzpomněl, že byl aktivní a věděl jsem, že šel na práva, tak jsem ho zkontaktoval a stal se mým asistentem. Pak pokračoval v různých pozicích ve sněmovně a dodnes jsme v úzkém kontaktu. Tohle si z prvního dne na radnici pomatuju velmi konkrétně.

Jinak to bylo samozřejmě náročné v tom, že člověk přebírá obrovskou zodpovědnost a já jsem tehdy necítil zodpovědnost jenom za město. Tím jak tam člověk žije celý život a má tam rodinu, tak je to obrovský nápor, aby nezklamal, protože ve chvíli, kdy zklamu já, tak tím poškodím rodinu. Cítil jsem zodpovědnost za to, že je mi sedmadvacet let, že jsem se stal starostou a že když uspěju, tak tím otevřu dveře do politiky dalším mladým lidem. Ale když neuspěji, když udělám nějaké blbosti, tak jim tím ublížím. Bylo to hrozně silné a krásné, protože ty změny ve městě přicházely hrozně rychle. Odpor byl samozřejmě velký, ale to je naprosto přirozené. K jakékoli změně je vždycky odpor. S tím musí počítat každý, kdo chce něco měnit. V mém případě tenhle odpor převážila energie, kterou jsem byl připravený vložit do toho, že to chci změnit a zároveň přesvědčení, že je správný otevřít radnici, komunikovat s lidmi a zatahovat je do rozhodování.

Jaký by podle Vás měl být mladý člověk, jaké musí mít vlastnosti, aby mohl uspět a vydržet v politice?

Měl by být rozhodně svobodný. V tom smyslu, že by neměl být kýmkoli ovladatelný. Neměl by mít v historii morální šrámy, které by znamenaly, že ho někdo může vydírat. Protože na lidech se velmi rychle pozná, že nerozhodují sami za sebe. Nemůže čekat vděk. Práce v politice je krásná a zajímavá, člověk může hodně ovlivnit, ale pokud si vytyčí za cíl, že ho mají mít na konci všichni rádi, tak to neskončí dobře.

Zároveň si musí vždycky hlídat, aby si zachoval čisté svědomí, aby byl o svých krocích sám přesvědčený, protože jenom tak může měnit věci kolem sebe k lepšímu a přesvědčovat ostatní. A musí být připravený takřka na cokoli, protože čím bude viditelnější, tím větší na něj budou tlaky.

Velmi důležité je silné morální a osobní zázemí. Pro mě byla od začátku naprosto zásadní a nezbytná opora v rodině, zprvu rodičů a sourozenců, později mé vlastní rodiny. A tu kdybych neměl, tak bych politiku dělat nemohl, protože pak člověk začne mít v životě jediné a to politiku, což je podle mě špatně. Člověk by měl vždycky stát na víc nohou.

Já to u sebe realizuji tak, že mám rodinu, což je číslo jedna. Pak mám skauting, což je druhá noha, na které stojím. A třetí noha je právě práce. A trojnožka je nejstabilnější možný prvek. Každá z těch nohou mě stabilizuje a naplňuje svým způsobem. Z toho čerpám energii k činnosti. To že to samozřejmě mnohdy nefunguje, to že je člověk mnohdy v koncích, naštvaný, pochybuje o tom, jestli to co dělá je smysluplné a správné, je myslím si dobře, protože jakmile přestane pochybovat, tak začne dělat chyby a někdy nenapravitelné. Tohle je něco, co bych každému přál, aby si našel.

Zpět na ostatní články